English version






webmaster

Novodobé fortifikace č. 9 (2002)

Fortová pevnost Toruň na konci XIX. století
Wojciech Szymański, Mariusz Wojciechowski (Polsko)

Toruň (německy Thorn) byla jednou z nejdůležitějších pevností Německého císařství na východě. V šestém čísle Novodobých fortifikací jsme přinesli článek o polygonálních opevněních této pevnosti. Aktuální článek se zabývá navazující etapou, kdy byla Toruň obklopena věncem cihlových fortů a baterií podle projektů Inženýrského výboru. Autor se však nezabývá pouze touto pevností, ale zasazuje její výstavbu do širšího rámce organizace německé pevnostní výstavby po roce 1870. V článku jsou podrobně popsány všechny standardní i nestandardní forty pevnosti a chronologie jejich výstavby a modernizace je zachycena v přehledných tabulkách. Základní typy fortů jsou zobrazeny na pláncích a především formou celostránkových axonometrických nákresů. Následuje kapitola o dělostřelecké výzbroji fortů, ilustrovaná kvalitními kresbami některých zbraní, především zajímavého revolverového kanónu, používaného v kaponiérách. Pro orientaci v pevnosti obsahuje článek též podrobnou mapu celého věnce fortů dle stavu z roku 1896. Další část článku vyjde pravděpodobně v jedenáctém čísle časopisu a bude věnována tématu pancéřových prvků pevnosti, pancéřových baterií a výstavbě úkrytů v mezipolí fortů.

kaponiéra hlavního fortu VII

Levá boční kaponiéra hlavního fortu VII "Hermann von Salza". Dobře patrné je zesílení stropu betonem a přebudované střílny.
Foto D. Krzyształowski.
Všechny fotografie tohoto autora jsou převzaty s jeho svolením ze stránky http://www.fortykrakow.prv.pl/.

 

fotografie

Poválečná pancéřová kulometná stanoviště, část 1.
Martin Dubánek

Jednou z velmi zajímavých a přitom prakticky neznámých kapitol v poválečném historii československého opevnění je vývoj otočných výsuvných kulometných stanovišť a dalších pancéřových prvků, určených k zesílení polního opevnění a také reaktivovaných linií předválečného opevnění. Tyto bojové objekty měly po vzoru sovětských typů zasahovat především proti pěchotě, doprovázející útočící obrněná vozidla a tudíž měly být schopny v zasunutém stavu odolat i přejezdu středního tanku. V článku je popsán vývoj prvních otočných stanovišť ŠOA a ŠOB, které měly být užívány též jako součást poválečných těžkých objektů, avšak jejich vývoj byl ukončen po zhotovení dřevěných modelů. Dále je popsána konstrukce stanoviště B1 a především stanoviště B2, jež dalo později vzniknou sériově vyráběnému typu OVKS (bude námětem pokračování článku). Mimo to se autor věnuje vývoji pancéřové zástěny pro střelce, která měly být používána jako kryt stanoviště kulometu nebo pancéřovky. Kromě technického řešení jednotlivých stanovišť přiblíží článek čtenáři i organizaci vývoje a zkoušek nových zbraní v 50. letech 20. století a odborníky, kteří se na něm podíleli. Článek je ilustrován plány všech typů pancéřových prvků.

řez vysunutým stanovištěm
Řez vysunutým kulometným stanovištěm typu ŠOA ve vysunuté poloze.
Kresba M. Dubánek 2001.

 

fotografie

Úpravy LO vz. 36 za účelem dodatečného maskování
Martin Marek

Tento kratší článek se věnuje zajímavému detailu, která v terénu objevili naši západočeští kolegové. V úseku VIIa - Stříbro - Jih prozkoumali a zdokumentovali poválečné úpravy lehkých objektů vz. 36, které měly s největší pravděpodobností zlepšit možnost jejich maskování. Jedná se o ocelové háky, zapuštěné do stěn objektů, které umožňovaly dobré uchycení maskovacích sítí a větví. Autor článku si všímá i dalších zajímavých detailů úprav - změny střílen objektů na pozorovací průzory a zesílení jejich stropů kamennou rovnaninou. Článek je doplněn mapkou úseku a nákresem vzhledu objektů před úpravou a po úpravě.

LO vz.36 č. 30
Snímek objektu č. 30, na němž jsou dobře vidět poválečné úpravy - zúžení střílny, otvory pro háky a zesílení stropu kamením.
Foto T. Kamenský 2001.

 

fotografie

Československý zkušební objekt s věží z tanku PzKpfw IV
Martin Dubánek

Pro většinu čtenářů bude zřejmě překvapením, že československá armáda po druhé světové válce používala poměrně velké množství německých tanků PzKpfw. Autor článku objevil při bádání ve vojenském archivu materiály o přípravách na využití věží těchto tanků k zesílení opevnění československých hranic. Věže měly být instalovány na malých objektech, které měly být na rozdíl od prefabrikátových objektů pro věže tanků T-34, popsaných v minulém čísle časopisu, vybudovány ze železobetonu. Jistě nejpřekvapivější je skutečnost, že jeden z těchto objektů byl v roce 1955 skutečně vybudován ve výcvikovém prostoru Brdy a byla na něm osazena i tanková věž. Ke stavbě dalších objektů však nakonec nedošlo a většina tanků byla prodána do Sýrie, přesto jde v historii československého opevnění o velmi zajímavou kuriozitu. V článku je podrobně popsána stavba zkušebního objektu, jeho technické řešení i úpravy věže, nutné k jejímu osazení na objekt. Článek je ilustrován plánky objektu a upravené věže a též fotografií modelu objektu, který zhotovil sám autor.

Objekt pro tankovou věž
Model objektu s věží tanku PzKpfw IV Ausf G s vydřeveným přístupovým zákopem (model zhotovil M. Dubánek).
Foto M. Dubánek 2001.

 

fotografie

Nouzové východy švýcarských opevnění
Oldřich Gregar

O detailech technického řešení švýcarských opevnění u nás zatím bylo publikováno poměrně málo. Tento článek se věnuje především otázce řešení nouzových východů ze samostatných objektů a tvrzí, vybudovaných ve Švýcarsku do konce druhé světové války. Po úvodu, všímajícím si významu nouzových východů pro boj v pevnostech a morálku jejich osádek, se autor věnuje především popisu nouzových východů dělostřeleckých tvrzí Fürigen, Reuenthal, Mühlefluh a Heldsberg. U každé z tvrzí je navíc stručně popsána i jejich historie, objekty a výzbroj, takže čtenář získá o těchto mohutných objektech dobrou představu. Na závěr je jako zajímavost zmíněna téměř 5 km dlouhá štola, spojující známý fort Airolo se Svatogodhardským tunelem, s nímž tak vytvořila téměř 20 km dlouhý podzemní přístup do fortu z vnitrozemí Švýcarska. Článek je ilustrován kvalitními plánky autora, kterého jistě není třeba českým čtenářům představovat.

pechotri srub tvrze Reuenthal
Pěchotní srub B1 tvrze Reuenthal.
Foto O. Gregar 1998.

 

fotografie

Tvrz Thiaumont
Marcus Massing (Německo)


Také další z článků Marcuse Massinga se věnuje historii pevnosti Verdun, v tomto případě osudům tvrze Thiaumont - malého pěchotního fortu v nejexponovanějším místě pevnostního prstence mezi tvrzí Froideterre a fortem Douaumont. Ačkoli byl Thiaumont jen malým objektem s kasárnami, dělostřeleckou kasematou de Bourges a jednou otočnou kulometnou věží, stal se místem zřejmě nedramatičtějších bojů ze všech pevnostních objektů. Od počátku bitvy byl Thiaumont intenzivně ostřelován a poté se o něj téměř nepřetržitě bojovalo od května do října 1916. Autor v článku popisuje konstrukci tvrze a poté se věnuje především jednotlivým fázím boje, kdy byl Thiaumont střídavě v držení francouzských a německých jednotek, dokud verdunská bitva neskončila. Nikdo už dnes nespočítá, kolik zde padlo mužů a ačkoli byly objekty postaveny ze železobetonu, zbyly z nich jen neidentifikovatelné ruiny.

povrch tvrze Froideterre
Pozorovací zvon Digoin, zničený přímým zásahem německého dělostřeleckého granátu ráže 420 mm.
Foto J. Pavel 1998.